El Camino Francés, Svatojakubská cesta podruhé.
7. září 2014 jsem se vydal, abych prošel touto zázračnou cestou znovu. Tentokrát jsem ale nevyrazil sám, doprovázel jsem totiž Evu, milou kamarádku, kterou jsem poznal před několika lety. Tak jako při první cestě i teď jsem začal pouť ze Saint Jean Pied de Port, francouzského městečka na úpatí Pyrenejí a dokončil ji až u Atlantiku, kde jsem však strávil delší dobu zastávaje funkci hospitalera v albergu Delfín v Muxíi. Na stránkách tohoto deníku se můžeš dočíst, jak jsem jednotlivé dny pouti prožíval tentokrát.
Sobota, 4.10.2014., 27. den: Casa Morgade - Os Chacotes, 37,1 km, 1 geokeška
Ještě předtím, než jsme se s Adem rozloučili jsme se domluvili, že dnes musíme dojít k Palas del Rei. Podle milníků je to odtamtud do Santiaga 66 km, což lze na nepříliš těžkém terénu absolvovat za dva dny. Abych ho dohnal, vstávám brzy. Pokud získal místo ve Ferreiros, má proti mně 1,5 km náskok. Je samozřejmě tma, se silnou čelní lampou mi to ale nedělá problém a tak během čtvrthodinky jsem ve Ferreirosu. Okna albergu již svítí, jsou ale posazená příliš vysoko k tomu, abych viděl dovnitř a tak spatřím pouze rozcuchanou kštici Adovy hlavy a kudrny Niny. Dobře, jsou tady. Dovnitř ale nevejdu, zřejmě si ještě balí věci, já chci ještě cestou nalézt dvě kešky.
Cestou do Portomarínu procházím celou řadou ještě spících vesniček (Hospital, Ventas de Narón, Mercadorio, A Parocha, Vilachá), takřka v každé z nich je alberg. Před Portomarínem se konečně rozednívá. Vloni jsem v těchto místech odbočil příliš brzy doleva, teď si na to dávám na to pozor, natolik, že odbočku minu. Letmým pohledem na mapu vidím, že to nebude taková zacházka, tato cesta se zanedlouho slouří s trasou Camina. Těším se na Portomarín, na krásnou a širokou řeku Miňo. Avšak, když dojdu k mostu, jsem velmi zklamaný: v korytě je velmi málo vody, a vyčnívající části jsou ošklivé, neupravené. Konce ramp pro spuštění menších lodí na vodu jsou vysoko nad hladinou a podobají se spíše skokanským můstkům.
Vyšlhám se po schodech, které jsou přímo naproti konci mostu. Je to sice jen 46 stupňů, avšak velmi vysokých. Projdu branou na vrchu, na chvilku zavadím okem o lavičku, kde jsem si vloni kvůli náhlé a nepochopitelné nevolnosti musel na chvíli sednout. Teď mi je naštěstí dobře. Jdu dál nahoru, až na hlavní náměstí, kde si sednu na terasu jednoho z barů pod dlouhým podloubím. Objednám si kávu a pojídám k ní vlastní bagetu. Mám odtud dobrý výhled na kostel, který dříve než postavili přehradu a tím zdvihli hladinu řeky, stál kdesi na jejím dnešním dně. Kostel tenkrát rozebrali na kameny, očíslovali je a pak tady na náměstí znovu postavili. Klobouk dolů! Hezká je i budova sousední radnice a před ní socha Svatého Jakuba, jehož pozvednutá pravá ruka ukazuje poutníkům směr do Santiaga. Je tu živo. Pozoruji ostatní poutníky, jsou tu i celé skupiny a ze vzrušení mnohých je zřejmé, že tady pouť teprve začínají. I vloni jsem došel až sem na náměstí kvůli jedné kešce ale nenašel jsem ji. Od té doby byla přemístěna, GPS mě vede na protější stranu náměstí, k nízké zídce, která odděluje náměstí od ústí jedné uličky. Ač toto místo je z hlediska nenápadného hledání mnohem lepší než loňské v podloubí u stanice taxíků, kešku nenalézám ani nyní.
Sejdu k Supermercadu, kde jsem vloni koupil litr Mahou, které mě tenkrát dokázalo "vzkřísit" z nevolnosti. Španělská piva jsou vesměs dobrá, avšak co teď vidí mé oči?! - Martens Pils (belgické pivo), a to za přijatelnou cenu. Navíc v láhvi z plastiku, ani ho nemusím přelévat. Prokazuji ohromnou duševní sílu, neotevřu ji, až v Gonzaru (8 km), na terase místního baru, kde mají wifi a kde počkám na Ada. Cesta do Gonzaru je příjemná, hned za Portomarínem vede lesem. Bar v Gonzaru je takřka plný poutníků, nechci si tu nic koupit, jen vypít to pivo a podat o sobě zprávu na Facebook. K wifi je ale třeba získat heslo a trochu lakomý majitel ho dává jen těm, kdo si něco objednají. Nějaký čas se bezvýsledně vyptávám poutníků, kteří mají v rukou mobil ale oni zrovna wifi nepoužívají. Nakonec pak přece jen jednoho takového najdu.
Popíjím pivo, pojídám vůbec se k němu nehodící keksy a mezitím podám zprávu na Facebook. Dorazí i Ad, trochu si povídáme ale pak se s ním rozloučím, chci totiž vyhledat ještě jednu kešku. I ta patří do série Groenhoff #1...#16, založenou jedním nizozemským poutníkem při jeho pouti. Loni jsem většinu těchto uniformních kešek našel, teď se mi dostala na háček keška #10. Samotná krabička tu už nebyla, jen malý lísteček papíru v igelitovém sáčku.
Šlapu dál, blíží se známá zatáčka (která z nich není pro mne taková?), aha tu je "mravenčí bar" v Leboreiro. Zahradu baru totiž zdobí několik metr vysokých mravenců, zajímavá a půvabná podívaná. Když jsem vloni šel brzy ráno kolem, bar byl ještě zavřený, nyní sedí na zahradě poměrně dost poutníků. Objednám si pivo, posadím se před dům a čekám na Ada. Notnou dobu nepřichází, čekám ale dál. Myslím si, že by bylo dobré jít odtud už spolu až do cíle. Vejdu do šenku, mají wifi, řeknu si o heslo (qué es la clave, pro favor?) a tak se na nějaký čas zaměstnám. Manželský pár u vedlejšího stolu jí nějakou polévku a k tomu čerstvý domácí chléb s takovou chutí, že mi začnou téci sliny. Do prkýnka, neutrácím v denním průměru ani 16 eur, tak si snad mohu jednou dovolit "vyhodit si z kopýtkal" :D Objednám si tedy taky tu polívku, hmm, na pohled nic moc ale ta chuť... Kdyby nestála 3,5 eura, dal bych si repetu. Ad konečně dorazí. Počkám, než si vypije svou oblíbenou Diet Coke a pak už skutečně jdeme dál spolu.
Původně jsme chtěli dojít az do Palas del Rei, ale 1 km před městem, v rekreačním areálu Os Chacotes nečekaně narazíme na budovu albergu. Zalíbil se nám, už i proto, že mezitím začalo poprchávat. Podíváme se dovnitř, je to městský, tzv. "Xunta" alberg. Jejich cena je jednotná a velmi příznivá (6 eur) a tak se rozhodneme v něm přenocovat. Wifi tu sice nemají, ale v nedalekém restauračním a barovém komplexu El Cabana ano. A další pivo už je ostatně taky velmi aktuální. :-).
Zdržíme se tak dost dlouho. Samotná budova albergu je sice moderní, prostorná i čistá, ale ložnice je velmi těsná. Sotva si máme kam uložit věci. Do konce dne se alberg zcela zaplní. Tady, ke konci cesty už každý poutník má známého, či přátele, které poznal cestou. Nová přátelství už nevznikají, nemluvě o tom, že kvůli bláznivému tempu, který jsme na ty poslední dny nasadili se den co den dostáváme mezi jiné poutníky. Ninu a Anemarie jsme už ztratili, kdoví, jestli je ještě uvidím. Přemlouval jsem je, aby za mnou přišly do Muxíe podívat se na tu krásu, co tam je. Uvidíme, jestli poslechnou.